Válka potřebuje lidi a ty je potřeba najít a přilákat

Má se za to, že nábor zaměstnanců v duchu toho, jak jej děláme dnes, se zrodil v USA v období druhé světové války. Spousta práceschopných mužů nastoupila do armády a průmyslu najednou scházeli práceschopní lidé. A tak vznikly personální agentury. Inzerovaly, hledaly, prověřovaly a dodávaly zaměstnance tam, kde jich bylo potřeba. Když válka skončila, bylo úkolem personálních agentur především hledat to správné uplatnění navrátivším veteránům.

Sedmdesátky odstartovaly outsourcing služeb v oblasti náboru ve firmách

V sedmdesátých letech dvacátého století význam personálních agentur rostl a začaly pracovat stále více pro konkrétní klienty, konkrétní firmy, které tak služby v oblasti náboru – tedy přilákání a prověření schopností správných kandidátů – začaly stále více outsourcovat.

Hlavním nástrojem HR Marketingu byly tehdy noviny, CV byla na papíře, prohrabovat se jimi nebyl žádný med. A tak se zrodily personální agentury a headhunteři, jak je známe dnes.

S nástupem počítačů a později internetu se možnosti a efektivita práce personálních agentur dramaticky změnily. Na svět přišly pracovní portály a později sociální sítě, včetně LinkedInu, náboráři začali spravovat rozsáhlé databáze kandidátů a začalo se čím dál tím více hledět nejen na dovednosti kandidátů, ale i na to, jak se k sobě kandidát a daná firma navzájem hodí. A tak sociální sítě a pracovní portály plní v náboru vlastně roli spíše takových seznamovacích agentur.

Ať už ale využíváme jakékoliv technologie, princip zůstává stále stejný – zaujmout a do konkrétní organizace přivést ty správné lidi, najít jim to správné místo, správné uplatnění. To se nemění, co je lidstvo lidstvem. Proto se s náborem a jeho současnými technikami setkáváme i hluboko v dávno minulé historii.

Vraťme se o nějakých 2500 let zpátky

Spousta volných pozic, nedostatek kandidátů, potřeba nedostatkových dovedností, boj o talenty. Zní vám to povědomě? Potýkáte se s tím ve firmě každý den? Pak věřte, že ty samé problémy řešili náboráři už ve starověkém Římě. A mnoho věcí, které používáme či do našich firem teprve zavádíme dnes, používali každý den.

Udržovat římskou armádu v plném počtu a bojové pohotovosti nebylo vůbec snadné. Obrátka vojáků byla značná, a tak bylo potřeba zajistit neustálý přísun nových kandidátů, a to nejen na pozice vojáků v poli, ale i lékařů, zbrojířů, veterinářů, truhlářů, lovců, kuchařů…

A samozřejmě, že i staří Římané chtěli do své armády ty nejtalentovanější kandidáty, stejně, jako je chceme do našich firem my dnes.

Náboráři, agentury a agenturní vojáci, resp. žoldáci

Armádní náboráři proto cestovali křížem krážem po impériu a hledali vhodné kandidáty.

Jak bylo římské impérium velké, bylo nasnadě, že vznikaly lokální náborové kanceláře vedené lokálními manažery, kteří měli pravomoc vybírat kandidáty.

A stejně tak, jako dnes firmy v nouzi sahají po agenturních pracovnících z jiných zemí, i Římané byli nuceni najímat žoldáky. Vytvářeli proto v zahraničí „agentury“, které na přechodná období najímaly do armádních řad cizince – Germány, Araby, Peršany a další.

Původně měli tito „agenturní žoldáci“ posílit armádu jen dočasně v exponovaných obdobích, ale s rychlým růstem římského impéria a neustálou potřebou dalších vojáků jim byl brzy přiznán status římského vojáka. Dnes bychom asi řekli „kmenového zaměstnance“.

Později se dokonce stávali římskými občany.

Benefity a kompenzace

Jelikož byla práce vojáka rizikovým povoláním, bylo potřeba vojáka hýčkat dobrou odměnou.

Vojáci byli velmi dobře placeni ve zlatě, dostávali významné odměny, půdu a ti, co odsloužili 20 let, pobírali „mzdu“ po dalších 15 let po ukončení své služby.

Dále vojáci získávali nástupní bonusy, tedy nemalá částka byla vojákovi vyplacena ihned poté, co se upsal armádě. A aby to nebylo málo, vyplácely se bonusy za věrnost.

Stejně jako dnes zavádíme programy doporučení a motivujeme zaměstnance k tomu, aby nám do firmy přiváděli kandidáty, měla i římská armáda svůj „program doporučení“.

Voják, který přivedl do armády nového vojáka, získal odměnu 300 sestercií, což byla částka odpovídající jedné třetině platu vojáka.

Značka zaměstnavatele

Ani tenkrát za starého Říma nestačily k získání a udržení těch nejlepších vojáků jen peníze a benefity.

Ti nejlepší chtěli více – uznání, obdiv, příslušnost k elitní skupině.

Proto římská armáda věnovala takovou pozornost vyzdvihování hrdinství a důležitosti svých mužů, ale i symbolů, které ji reprezentovaly. Armáda své symboly intenzivně promovala mezi lidmi, staly se symboly hrdosti a velikosti Říma. Písmena SPQR či symbol orlice se mezi lidmi staly skutečnými pojmy. Voják, který měl takové symboly vytetovány na své paži, byl až do konce života hrdinou, členem elitní skupiny.

Dnes, o 2 500 let později, máme technologie, o kterých se Římanům ani nesnilo, naše práce náborářů je mnohem efektivnější.

Přesto čelíme víceméně stejným problémům. Mnohé z nástrojů, které do náboru zaměstnanců v našich firmách zavádíme (třeba benefity či programy doporučení) nejsou ve skutečnosti ničím novým, jen opakující se historií. A stejně jako za starého Říma, i dnes platí, že za peníze si lidi a jejich oddanost nekoupíme. K tomu je potřeba něco víc. Říkejme tomu poslání, sláva a uznání společnosti, značka zaměstnavatele, cokoliv. Hlavně nezapomínejme, že je to potřeba.

Zdroj: History of recruiting, Raghav Singh, 2015